Věříte v šťastné události? Já ano. Ráda říkám, že jsem realistická optimistka. Snažím se dívat na svět nezaujatě, vidět obě strany mince, ale zároveň se snažím vzít ze situací to lepší. Dělám to ve svém životě a dělám to i při designování a práci s prostorem.
Díky šťastným událostem jsem se dopracovala až k rozhodnutí, že se chci interiérovému designu věnovat víc než jen jako koníčku. Kdybych věděla, kolik práce, potu a krve je za tím, šla bych do toho znova. Ale začnu popořadě.
Jsem vystudovaná učitelka. Můj magisterský titul je z Univerzity Karlovy, oboru dějepis a základy společenských věd. Tehdy jsem vážně chtěla učit. Chtěla jsem učit už od základní školy. Ale také jsem chtěla být samostatná, proto jsem si našla v prvním ročníku na univerzitě práci v bance jako operátorka vymáhání pohledávek. Jakmile se jednou dostanete do bankovního sektoru, je jednoduché v něm zůstat a postupně se posouvat na zajímavější pozice. Až jednoho dne jsem se ocitla v situaci, kdy jsem raději zůstala v bance, než abych šla do školství. Složenky se neptají a já bydlela sama v pronajatém bytě. To byly první šťastné události.
Následovaly typické změny pozic a po pár letech jsem získala pozici, kterou jsem ohromně chtěla. Budovala jsem vlastní tým lidí na procesy v bance, které nebyly správně implementovány. Myslela jsem, že jsem nejšťastnější člověk a žiju svůj dream job. Byly to nejtěžší pracovní roky mého života, během kterých jsem se ocitla na pokraji vyhoření, ale které mi také mnoho daly a během kterých jsem potkala svého budoucího manžela.
A pak přišel jeden důležitý den. Den, kdy se ta část banky, pro kterou jsem pracovala a které jsem tolik dala, zavírala. Měla jsem štěstí. Měla jsem před sebou 10 měsíců, během kterých jsem si mohla řádně promyslet, co chci dělat dál. A já měla jasno – už ne to, co jsem dělala poslední rok a půl. Ale co tedy? Všichni kolem mě už udělali další krok směrem k nové pracovní budoucnosti a já nevěděla, kam dál.
Co děláte, když nevíte, kterým směrem se vydat? Já chodím běhat, kupuji knížky a mluvím s lidmi kolem sebe. Právě díky úžasným lidem kolem mě jsem si našla koučku, se kterou jsme na základě mých vstupů jednoho dne nezávisle na sobě přišly k stejnému závěru – interiérový design. Byl to den, kdy se něco pohnulo, změnilo, jako když se přehodí výhybka na koleji.
Možná jsem snílek, ale ne blázen. Věděla jsem, že nejdříve potřebuji základní znalosti a zjistit, co přesně práce interiérového designéra obnáší, než se střemhlav pustím do designování. A pak přišla další šťastná událost – našla jsem roční víkendový kurz ve škole, kterou vedl zkušený architekt. Zapsala jsem se a kurz se otevřel. Bylo nás jen minimum, aby se kurz vůbec mohl konat.
Našla jsem si také skvělou práci v jiné bance s výbornou vedoucí, která mi vyšla vstříc s kratším úvazkem, a já se pustila do studia. Nebudu vám lhát, bylo to náročnější, než jsem čekala. Každý třetí víkend jsem od rána do večera trávila ve škole, dostávali jsme domácí úkoly, které zabraly mnohem více času, než jsem očekávala. Ale bylo to tak moc zajímavé! Domů jsem chodila unavená, ale šťastná a nabitá energií. Po práci jsem se učila a dělala domácí úkoly. Místo, abych šla ven nebo se dívala na Netflix, jsem seděla za počítačem a u výkresů. Občas mě to tak bavilo, že jsem nad úkolem strávila tři hodiny a ani jsem nevěděla jak. Občas jsem byla frustrovaná, že mi učení nejde tak rychle, jak bych si představovala. Ale bavilo mě to. Pořád mě to baví.
Od skončení školy uplynul téměř rok. Neustále se vzdělávám, protože v tomto oboru to jinak ani nejde. Ale jsem tady, mám zajímavé projekty, píšu blog na svém webu a mám směr, na který jsem pyšná a na který se těším. Plánuji, ale s rozumem. Věřím, že jakékoliv šťastné události, které mě v budoucnu potkají, mě dovedou, kam potřebuji. Tak jako to už udělaly spoustukrát.
